Pamatuji nejen Havlíčkův dům stojící na náměstí v Havlíčkově Brodě, gymnázium v Havlíčkově Brodě, kam se Havlíček chodil vzdělávat, ale i dnes již zbouraný dům nad Smetanovým náměstím kousek od budovy tehdejšího gymnázia (tam jsem chodil do školy), kde Karel Havlíček bydlel po svém návratu z Brixenu.
Dům, v kterém Karel Havlíček v Brixenu v exilu pobýval je dnes v soukromém vlastnictví a byli jsme se na něj také podívat. V Brixenu hovoří většinou obyvatelé italsky i německy. Ba dokonce se mi na mojí německou otázku, kde najdu dům Karla Havlíčka, lidi na ulici omlouvali, že jsou z jiné části Itálie a neumí německy, zda můžeme mluvit anglicky. Ovšem to kde je onen dům věděli, i když nebyli z Brixenu!
Brixen je krásné město v nádherné přírodě. Přesto rozumím tomu, že to Havlíčka táhlo domů do Čech. Sám jsem v cizině byl dlouhá léta a dokázal jsem se tam prosadit, ale jsem čech a proto chápu co tohoto velikána táhlo domů.
Nicméně musím opakovat to, co jsem již v úvodu napsal. Kdyby dnes žil Havlíček, byl by zavřený za to, jak by tloukl po hřbetech některé dnešní zaprodané pisálky. Byl by pravděpodobně odsouzen za „pobuřování“ – oprava, tento paragraf používali komunisté za socializmu, dnes se tomu říká „předsudečná nenávist“, nebo vyštván do exilu. Protože to co předvádí dnes novinářská obec, to jakou máme cenzuru – je to přece pro naše dobro (v této souvislosti musím připomenout, že i čarodějnice ve středověku byly upalovány pro jejich dobro), je k pláči.
Moje průvodní slovo vydavatele do knihy Lucie Odkolek – Kauza Odkolek
Tím, jaké zprávy, události a dění média vybírají, dávají nám impulzy k tomu, abychom přemýšleli pouze nad tím, co nám předkládají. Média zároveň dělají všechno pro to, abychom nepřemýšleli nad něčím jiným, nad něčím co by mohlo v divákovi nebo posluchači vzbudit zájem a zvědavost. Také záleží na tom, komu patří, komu slouží, a pro koho vytvářejí virtuální obraz reality. Čím více jsme díky počítačům a chytrým telefonům, blíž sociálním sítím, tím vzdálenější jsme od reálného života, tím více postupně začínáme zaměňovat virtuální svět, který se nám média cpou do hlavy, za skutečnou realitu.
Smyslem médií dnes již není v první řadě informovat, ale identifikovat posluchače nebo diváky s komentářem přidaným ke zprávě. Tedy jak se na onu událost nebo zprávu máme dívat, jak to máme chápat.
Není to nic nového. Již Molière ve své hře Tartuffe říká:
„Můj pane, přece byste více nevěřil svým očím nežli mně.“
Myslím si, že ona poslední věta vyjadřuje úplně všechno